VRANČICKÝ TUPLÁK

 
Dne 5.července 2007 se naše družstva žen a mužů zúčastnili XIV.ročníku hasičského zápolení o VRANČICKÝ TUPLÁK,které se konalo ve Vrančicích u Milína u místního rybníka.
Po provedení speciálního požárního útoku skončili muži na třetím místě ze 14 a ženy na místě čtvrtém ze 6 soutěžících družstev.

Složení družstev:

ženy – Cíglerová Věra, Piskačová Lenka, Mikolášková Barbora, Kroužková Karolína, Zdražilová Zlata, Jiráková Jana, Würzová Iveta, Zoulová Šárka

muži – Zoul František ml., Piskač Zdeněk, Zoul Jiří, Otradovec Václav, Tlamicha Zdeněk ,Hovorka Jiří, Macháček Radek, Lamač Jiří

Po vyhlášení výsledků požárního útoku se již tradičně družstva mužů utkala v soutěži o nejrychlejší vypití VRANČICKÉHO TUPLÁKU,ve kterém je načepováno 13 piv a osmičlenné mužstvo ho musí vypít v co nekratším čase.Přesto,že byli do našeho soutěžícího družstva přizváni tři ostřílení odborníci z olbramovického SDH (Petr Bešťák,Venca Dušek a Pepa Janoušek),nepodařilo se udělat dobrý čas, ani pokořit dlouholetý rekord.Tento byl vytvořen v minulých ročnících členy SDH Olbramovice a doposud nebyl nikým překonán.Je třeba se ještě hodně učit!

Vrančický tuplák bude příště historický

  Převzato-Periskop Příbram

Jsou vesnice, kde je radost žít. Kde lidé překypují nápady a jsou ochotni udělat něco navíc pro radost svoji i ostatních. Takovou obcí jsou bezesporu Vrančice, kde se v průběhu roku koná jedna akce za druhou. Tou nejslavnější je „Vrančický tuplák“ – soutěž hasičů v netradičních disciplínách. Ta se 5. července 2007 konala už počtrnácté. Závody jsou tradiční součástí Cyrilometodějské pouti a tradičně lákají hasičská družstva ze širokého okolí. Letos jich bylo devatenáct, a těmi nejvzdálenějšími byli zástupci z Olbramovic na Benešovsku a z Litně na Berounsku.

Co je na Vrančickém tupláku tak zajímavého? Jde sice o požární útok, kdy hasiči musí vynést agregát, sestavit hadice a zasáhnout cíl. Ovšem než se k tomu úkolu dopracují, musí zdolat celou řadu nečekaných překážek. A když říkám, že nečekaných, pak je to opravdu tak: do poslední chvíle totiž účastníci nevědí, co na ně čeká. Leccos se sice dá odhadovat podle minulých ročníků, ale jistý si není nikdo – dokonce ani místní ne.

A co na závodníky čekalo letos?

Velitel hlídky nejprve vypíná elektrický vypínač a losuje barvu terčů, kterou budou tzv. proudy v samém závěru srážet. Pak další hasič hází míčky do tlamy lva. Každý chybný zásah znamená pro dalšího borce počet otoček s tyčí na zakloněné hlavě. Tenhle motající se závodník pak musí popadnout kýbl a běžet s ním nejkratší cestou k rybníčku – což je ovšem právě vzhledem k počtu otoček docela problém. Voda z rybníčku poslouží ke splnění dalšího úkolu: ke sražení deseti plechovek proudem vrženým z kýble. Jenže tu vodu napřed musí další člen hlídky dovézt k tomuto stanovišti v cisterně – přesněji řečeno na zednickém kolečku.

Jakmile se ocitne poslední z plechovek na zemi, může vyrazit trojice hasičů na spojených lyžích. To už tady před časem bylo, ovšem tentokrát musí projít mírně slalomovou trať. Mezi tím už další vybíhají a vynášejí agregát a všichni společně sestavují hadice – jednu se savicí do rybníka a druhou směrem k terčům. Jenže ani to není jednoduché: hadici je nutné nejprve protáhnout (společně s jedním hasičem) zahnutou rourou od senometu, a pak ji podtáhnout dírou pod dřevěnou bariérou. Mezi tím ale musí další dva – tzv. proudy – přestěhovat sklad pneumatik. Pak teprve může strojník pustit vodu. Tou se ale musí srazit pouze terče vylosované barvy. A teprve v okamžiku, kdy spadnou, čeká konečně poslední disciplína: zazvonit na zvoneček ve čtyřmetrové výšce, ke kterému se šplhá po laně.

Když někde v rámci vyhodnocení slyším výrok, že zvítězili všichni, naskakují mi z toho pupínky – ovšem tady to opravdu platí! I když do závodu nastupovali veškeří účastníci s obrovským nasazením, bylo všem jasné, že nejde ani tak o vítězství jako o zábavu, a tak i ty nejposlednější na výsledkové tabuli – hasičky z Ostrova – rozhodně nepropadly, protože dokázaly závodům vdechnout nádhernou atmosféru. Takže spíš jen pro pořádek: titul si tentokrát odvážejí muži z Holšin a ženy z Tochovic.

Těsně po skončení závodů jsme si na chvilku sedli s hlavním pořadatelem a konferenciérem Vrančického tupláku, Václavem Slámou:

Proč vůbec ty discipliny navíc?

„Abychom ukázali, že při hašení není jen oheň. Jak jsme tam měli ty pneumatiky, to bylo motivováno nedávným požárem pneumatik ve Zlíně. Přijdu hasit sklad pneumatik, takže se snažím nějaké pneumatiky zachránit, a potom budu hasit. Tudíž jsme tam přenášeli ty pneumatiky. To, že se museli protlačit rourou, to je zase takové ztížení, abych je donutil jednotlivé hadice rozbalovat. Aby si nezvykali hned u stříkačky napojit všechny hadice B na sebe a potom je táhnout. A to samé bylo, když museli protahovat hadici pod bariérou - to bylo motivováno tím, že nemůžou táhnout rozdělovač napojený na hadici.“

Takhle to zní velice vznešeně, ale především jde o zábavu…

„Jsou tam soutěže, abychom se i pobavili. Správný hasič musí umět vychovávat tu svou droboť. Ale ta drobotina, jakmile bychom do nich začali hustit jenom tu hasičinu, tak od nás uteče. Proto tam je důležitá ta hra. Takže z dětských soutěží jsem použil toho lva – házení míčků do tlamy – a srážení plechovek…“

Jakým způsobem vlastně vznikají soutěže?

„To se tu sejdeme a začneme vymýšlet. Kluci vymýšlejí tu legraci a já se to snažím dát do té hromádky, aby to fungovalo v rámci bezpečnosti a aby to bylo splnitelné. Moc věcí si tu kluci vymyslí, ale v reálu to pak není možné splnit - a nebo bezpečně splnit. Třeba to kolečko, ve kterém se převážela voda, to bylo od kluka, který dělá v zednické partě. Měli tam brigádníka, který měl vymýt míchačku a kolečko vyvézt jinam. To kolečko nebyl schopen převézt – takže z toho vznikla tahle disciplina. Takže ty soutěže si tu vymyslíme a potom to jdeme zkusit, jestli je to reálné.“

To znamená, že všechno, co chcete po závodnících, jste vyzkoušeli na sobě?

„My jsme to vyzkoušeli, ale netrénovali.“

Máte už další nápady pro příští rok?

„V tuhle chvíli je to na mne moc brzy. Teď jsem rád, že to skončilo a že to dobře dopadlo. My začínáme Tuplák připravovat v lednu. To začínáme s papírováním, a pak připravujeme soutěže. Každý má za úkol něco vymyslit, a pak jsou finální schůze, kdy schůzujeme každý týden. Teď už ale víme, že příští rok bude v historickém stylu.“

To znamená i se starými stříkačkami?

„Před pěti lety jsme tu měli výročí a měli jsme ukázky s historickými stříkačkami. Každé družstvo si udělalo divadelní vystoupení, aby představilo sbor, stříkačku, a aby vodu někam dostalo. A poznali jsme, že kdybychom tuhle soutěž neudělali, tak z těch našich sborů – včetně nás – na tu historickou techniku nemá čas, aby s ní prováděl údržbu. Ty stříkačky mají např. kožené písty, a ty když se nenamažou, zpouchnou a těžko je budeme dávat dohromady. Proto chci zvednout sbory, aby se na ty historické stříkačky podívaly, aby je oprášily a jednou za pět let je přijely ukázat. Pokud tuhle soutěž neuděláme, ani my na tu stříkačku nesáhneme.“

Přesto, že se nám velitel vrančických hasičů snaží vysvětlit, že má toto klání především hlubší smysl, moc mu to nevěřím. Mám totiž dojem, že hlavním rysem pořadatelů Vrančického tupláku je škodolibost – ovšem taková ta v dobrém smyslu slova – a zábava je tím hlavním.

Těžko popsat, co všechno se při tomhle závodě stihne odehrát. Třeba to, že jeden závodník hledající po otočkách rovnováhu, ji našel až v rybníku. Nebo to, jak mokří jsou ti, kteří převážejí vodu v „cisterně“, nebo jak jedna závodnice spojovala hadice uprostřed roury a jednu chvilku to vypadalo, že se v ní dokonce dokázala i otočit. A nebo jakým problémem je nasměrovat vodu z kýble směrem na cíl, nebo to, jak hasičkám z Ostrova začala místo vody stříkat z proudů bahnitá břečka, protože potopily savici moc hluboko, takže nakonec srážely cílové terče vodou, kterou nabíraly do přileb. A nebo to, jaký problémem je zazvonit na zvoneček! Dívky k tomu sice mohly použít koště, ale těžko říci, jestli to bylo jednodušší… No prostě zábavy bylo až až.

A tak je zřejmé, že za rok se na Cyrila a Metoděje ve Vrančicích máme zase na co těšit.

Zdeněk Hejkrlík